V šestnáctém a sedmnáctém století byl cink vyhledáván pro svou úžasnou schopnost napodobovat lidský hlas. Byl opěvován nejen pro svůj průzračný a jasný zvuk, ale také pro svižnost, neobvyklý rozsah, dynamickou flexibilitu a jedinečnou artikulaci, díky níž hra na tento instrument působí bezmála jako promluva hráče prostřednictvím nástroje. Program zpěvačky Hany Blažíkové a hráče na cink Bruce Dickeyho, který staví tuto podobnost do centra pozornosti, se nazývá „dechberoucí“ jednak proto, že hlas i cink hudbu doslova zprostředkovávají dechem, a jistě i proto, že se posluchačům při poslechu tajil dech.